Jana Bémová

Jana nám představuje umění s eklektickými kořeny, které ale nepochybně zůstává unikátní a její vlastní. Její představivost, vize a styl jsou nepochybně ovlivněné jejími cestami do všech koutů světa.

Praha - která jí přitahuje znovu a znovu zcela pochopitelně, neboť je to její rodné město, je umělecký a historický ráj. V poslední době mají její časté a dlouhé pobyty v Praze nejsilnější vliv na její styl. Tráví dny procházkami po starých historických částech města, vstřebává do sebe náladu katedrál, parků a hřbitovů, nálady a formy barokních fresek a soch (které se znovu objevují ve tvarech na jejích obrazech).

Zatímco ale staré umění v Československu ovlivnilo linku a rytmus jejích obrazů, je zde také jasný vliv Paříže, kde se učila techniku starých mistrů. Zvláště studovala mistry rané renesance. Průhledné pleťové tony postav na jejích obrazech se naučila podle Botticelliho.

Později to byla energie a vitalita New Yorku. Mozaika nepředvídatelného postavená proti nepředpokladatelnému - to snad vyvolalo její dynamickou imaginaci.

A konečně Miami – svět barvy a slunečního svitu a smyslnosti – dala Janě magiku, která to vše svazuje v jeden celek. Soustřeďuje se na lidskou postavu, její vnitřní cítění. Rozmýšlí a komentuje postavení ženy v dnešní společnosti, vztahy mezi lidmi ať je to mužská žena nebo ženský muž (zženštilý muž nebo naopak).

Zvířata, která se objevují v jejich pracích, jsou symboly neodvratného osudu. Lidé s kočičíma očima a psi s očima lidskýma. Je to připomínka divokých a pradávných instinktů, které stále ještě velmi často motivují naše jednání. Vypláznutý jazyk psa je výrazem mužské chtíče.

Přestože je její práce seriozní, můžeme zde najít i humor, často humor kousavý, a také její vlastní druh ironie. Jdeme-li dále, za její bizarní obrazovost a ideu i překvapující používání silných barev, musíme registrovat v jejich pracích velký smysl pro kompozici a pořádek, a nade všechno - podnět k zamyšlení.